Vymírání kentaurů

Kentauři jsou stvoření s tělem koně a hrudí člověka. První nepotvrzené příběhy, ve kterých je popsána bytost podobná kentaury se datuje k 5. století před naším letopočtem. První potvrzeným kentaurem byl Chiron, jehož působení je datováno na rok 453 př. n. l.

Kentauři vynikají jako rychle se pohybující lukostřelci, přičemž jsou i velmi vzdělaní v lékařských vědách a astronomii. Na druhou stranu očití svědkové popisují řecké kentaury jako divoké a dobrých mravů neznalé. Rádi si dopřávali červené víno, přičemž jejich velká těla snášela nápor alkoholu dosti neblaze. Jednodušeji řečeno se opili tak, že nevěděli, zda chodí po dvou nebo po čtyřech kopytech. V takovémto stavu se často dostávali do různých půtek, při kterých docházelo k ničení majetku a narušení slavností. Nebylo proto divu, že nebyli vítanými hosty na oslavách. Což jen posilovalo napětí mezi lidmi a kentaury. Neméně tomu přispělo i jejich hrubé vystupování vůči mladým ženám, které měli obzvlášť v oblibě.

Lidé již měli dost hrubých kentaurů, a tak je vyhnaly do hor v Thesálii. Zde se kentauři usídlili v lesích. Brzy se jim zastesklo po bujarém veselí a lidských ženách, a proto začali pořádat loupežné výpravy, kdy předali osady, kde kradli především víno a ženy. Osudovou chybou se stal únos Lycaony, dcery tehdejšího velitele vojsk – Iásóna z Fer. Ten vyhlásil kentaurům válku a rozhodl se svou dceru získat zpět. Na pomoc mu tehdy přišla i armáda z Épeiros, jejichž osady byly rovněž často napadány kentaury. Když Iásón dorazil k úpatí thesálských hor uviděl dva kentaury. Oba byli značně opilí, takže se ani nezmohli na odpor. Iásón se jich ptal na svou dceru, přičemž mu se smíchem odpověděli, že si jejich vlasů budou ještě dlouho dělat tětivy do svých luků. Iásóna popadla velká zuřivost a oba kentaury na místě zabil. Hněvem zbavený rozumu se společná armáda vydala do hor, kde nastalo kruté vyvražďování všech kentaurů.

Kentauři, kteří unikli jeho hněvu, nechápali důvod jejich útoku. Pravdou totiž bylo, že Lycaona odešla s kentaurem jménem Pylos dobrovolně, protože ho milovala. Považovali tedy útok lidí a zákeřné napadení s cílem získat jejich vědomosti v boji a vědách. Lidé zase viděli v kentaurech násilníky a vrahy, kteří zavraždili i nevinou dívku. Kentauři tedy v této době neměli lehké postavení. Pokud někdo spatřil kentaura, mohl ho beztrestně zabít, aniž by za to byl trestán. Mnozí nevinní kentauři byli pronásledováni a zároveň stejně tak i jejich lidští zastánci. Ke změně došlo až v roce 274 př n. l., kdy bylo zabíjení kentaurů považováno za trestné. I přes tento zákaz docházelo k vraždění i několik desítek let poté.

Podobných případů najdeme v historii celou řadu. Některým lidem stačí jakákoliv záminka, kterou zcela přetvoří k obrazu svému. Lidé pak podlehnou iluzi, že je to tak správné. Mezi příklady bychom našli např. postavení židů za II. Světové války nebo černochů v USA.