Uhněte, procházím!

,,Tak sakra jděte! Uhni! Zas nějací šneci před náma! Ježiši, dělejte!“ Tak, takovéto a mnohdy i peprnější výrazy zaznívají denně na schodišti naší školy, jakmile zazvoní na přestávku. V tu chvíli se schody promění v dvouproudovou dálnici. Avšak zde neplatí žádné dopravní předpisy, lze pouze spoléhat na lidi kolem, že vědí, jak se pohybovat. Což je ovšem naivní a podle toho, to také dnes a denně vypadá.

Někteří studenti se na školu zřejmě dostali prapodivným způsobem, protože ani neví, kde je pravá strana a že se po ní i běžně chodí..je divné, že vůbec vystudovali základní školu.

Další druh studentů se zase potýká s prapodivnou nemocí zvanou: zastavím-se-na-schodech-vykecám-se-pokračuji. Čímž způsobí nejčastěji velkou zácpu (Na to bohužel projímadlo nepomáhá…). Zdá se být přímo nadlidským výkonem popojít kousek dál na některé mezipatro, vše důležité si říct tam a nezdržovat tak několik dalších desítek studentů. (Profesorský sbore, ty se nesměj! Tebe se to také týká).

Ale pojďme dál…dalším neunikátem jsou studenti, kteří rádi schody překonávají ve čtveřici či větším počtu, přičemž blokují celou šíři schodů.

Posledním častým případem jsou studenti-běžci. Tito studenti si užívají té trošky adrenalinu, když sbíhají schody a vyhýbají se ostatním. Což se jim většinou daří, ale někdy…

Jistě jste se už s podobnými případy potkali a nejednou se vám kvůli tomu začala vypařovat krev. Přitom stačí, tak málo….že, spolustudenti a vládnoucí pedagogové?

Tento článek byl publikován ve školním časopise v roce 2008.