Proslov – Závěrečný ples ZŠ

Dobrý podvečer! Jménem mých spolužáků bych chtěla přivítat všechny, kdo byli úspěšní a dokázali přijít, přijet, přiletět či dolézt na náš Závěrečný ples. Jak vidíte, dokázali jsme projít všech 9 ročníků základní školy a teď nastali čas, abychom se školou patřičně rozloučili. Ale nejdříve k počátkům našeho devítiletého života, do něhož nám zasahovala základní škola.

Většina z nás přišla poprvé do školy v roce 1997, tehdy ještě malí žáčci, kteří byli plní odhodlání, ale i strachu. Nemohli jsme se dočkat, až se naučíme číst psát a počítat a také až začneme nosit takovou tu pěknou školní brašnu, kterou prodávali v papírnictví. Čas plynul a učitelé nám vštěpovali vše co má každý Čech umět. A to vše formou zábavnou. Čas neúprosně plynul a my se prokousávali do dalších ročníků, kde jsme učili těžší a užitečné věci. Z malých piškotů vyrostli malí raubíři plní energie a touhou rozdat ji světu.

A co teprve tehdy kdy se z malých dětí měli stát náctiletí. Přestoupili jsme z dětských řad do řad, kde je dobrý kolektiv velmi vzácný. V 6. ročníku jsme začali poznávat druhý svět. Snažili jsme se přebrat styl náctiletých, což se nám hravě podařilo v 7. třídě. V této době nebylo v silách učitelů nás zadržet. Nevyčerpatelná energie byla v našich tělech a my ji využívali k různým lotrovinám, ale tentokrát už nezůstalo u pouhého pobíhání po třídě. Na řadu přišlo rozbíjení oken, židlí, dveří a vůbec všeho co vás nenapadne. Učitelé jsme přivedli málem až k šílenství, ale pokud mi je známo, žádná psychiatrická klinika v té době nepřijmula žádného učitele k hospitalizaci. V 7. třídě nás i pár našich spolužáků opustilo. Někteří propadli, jiní přešli na jinou školu. To už tu byl 8. rok našeho společného soužití. Přátelství ve třídách se začalo prohlubovat a z nás se stávala skvělá parta. Dokonce i energie na vytváření lotrovin začala ubývat. Stávali jsme se zodpovědnějšími lidmi. Ale čas je neúprosný a před námi se otevřel poslední ročník – devátý. I zde byly úbytky v našich řadách, ale přesto jsme vytvořili skvělou partu lidí, kteří společnými silami zvládají humor, pomocnou ruku i diplomacii s dospělými lidmi. Stali se z nás rozumní dospívající lidé, kteří sem tam provedou nějaký ten průšvih, ale to už k nám patří.

Vše jsme zvládali převážně týmovou prací od maličkostí jako soutěžní obrázek až po větší projekty, jako je sběr papíru nebo Jarmark. Po všech těch letech se z nás konečně stala parta. Většina z nás si co sice nepřiznává, ale poslední dny, kdy jsme na naší škole pod názvem 9. A pomalu, ale jistě vyprchávají. Každý z nás se rozlétne na jinou školu, kde najde nový kolektiv. Proto musíme do poslední chvíle vychutnávat naše poslední naší společné třídy. Není to však práce nás jako žáků, jež nám pomohla vysekat si cestu do života, po které v budoucnu půjdeme. Je to práce také našich rodičů, jež nás vychovávali doma (a ještě 3 roky budou). Také díky paní ředitelce, která řídila naší školu, tak, abychom vždy na ni a na školu mohli býti hrdí. Ale nejvíce musím podotknout učitele. Každý učitel na škole, musel mýt ocelové nervy, když měl vkročit do bývalé 7. A. Museli také čelit různým nadávkám ať už kvůli známce či poznámce. Sice jsme v té chvíli byli pěkně naštvaní, ale takoví už člověk od přírody je, ale nebylo to nikdy myšleno vážně. Proto chci poděkovat Vám, vzdělaní pedagogové, jež jste nás naučili mnoho užitečných a rozumných věcí. Dále Vám zkušeným rodičům, jež jste nás dokopávali ke studiu a také všem zaměstnancům školy.

ŠKOLO, DÍKY ZA 9 LET STRÁVENÝCH V TVÝCH PROSTORÁCH, A ŽE JEN DÍKY TOBĚ Z NÁS VYROSTOU DOBŘÍ OBČANÉ ČESKÉ REPUBLIKY