Já zdravím, ty zdravíš, všichni zdravíme..

,,Dobrý den!“ Tak asi takto zareagují studenti i profesoři, když se potkají na chodbě. Alespoň tedy v ideálním světě by tomu tak bylo. (teď nespekulujte o tom, že v ideálním škole by škola nebyla..) Avšak realita je mnohdy rozdílná až komická. Jistě je mnoho studentů, kteří „záhadně“ přehlídnou vyučujícího nebo jim zničehonic přestali fungovat hlasivky. Takových studentů je jistě mnoho, ale leckdy se stane, že vyučujícího opravdu přehlédnete, např. když jste zabráni do rozhovoru. To ale profesoři/ky nikterak nezkoumají a tak začnou upozorňovat, že zdraviti pedagogy je slušnost a základ dobrého vychování. Proč se tedy čím dál častěji stává, že jsou to vyučující, kteří vás za celý školní rok nepozdraví, i kdybyste před nimi skákali na jedné noze a nahlas vyřvávali DOBRÝ DEN!! Ano, buďme ale spravedliví i profesoři nás mohou přehlédnout či přeslechnout, ale proč i když se na vás otočí (Hmm kdo mě to zdraví?) a uvidí, že se jedná jen o studenta, tak se zase otočí zpět, jako kdyby se jednalo o ducha? Pokud si řeknete, že takové profesory prostě zdravit nebudete, můžete se stát „kořistí“ zákona schválnosti. Přestože jste určitého vyučujícího měsíce zdravili, aniž by vám odpověděl a vy se proto tak se tedy rozhodnete, že zdravit je zbytečné, ještě v ten samý den přijde vaše třídní do třídy a upozorní celou třídu, že se mají profesoři zdravit, že už si byli stěžovat.

Obrana proti tomu není, profesor pokárá studenta, když neprojeví špetku slušnosti, ale student to samé stejným způsobem udělat nemůže, protože z jeho strany je to drzost. Ještě by se dalo namítnout následující: ,,Ve škole je stovka studentů, přece nebudu každého zdravit zvlášť“. No, ale vždyť od té stovky studentů je také vyžadováno slušně pozdravit. Proto slušnost za slušnost.

Tento článek byl publikován ve školním časopise v roce 2007.